Celý tento projekt nebyl produktem jednoho dne. Byl to krok za krokem, které nás nakonec dovedly k této dobrovolné práci, založení zapsaného spolku, vyřízení veřejné sbírky a mnoho dalšího.

Očima Jany Streichsbierové:

Už nějakou dobu jsem pobývala na Lanzarote a přímo hltala každičkou informaci o ostrově, lidech, tradicích a v mém případě také o psech. Během výprav do vnitrozemí jsem poprvé zahlédla místní kanárské podenky a nejednou jsem odcházela zoufalá, že některým z nich absolutně nemůžu pomoci. Životní podmínky některých jedinců a problematika týrání nejen tohoto plemene mě pochopitelně brzo dovedla do místního soukromého útulku Sara. Tím začalo moje období venčení útulkových psů a neustálého snění, jak ten či onen končí u mě doma. Pejskař nikdy není spokojen, nachází-li se v období, kdy nemá psa.

V listopadu 2009 vyšla náhle zpráva, že Sara má finanční potíže, útulek je přeplněný a že možná nebudou moci dále pokračovat v činnosti. Rozhořčeně jsem to vyprávěla své rodině a blízkým kamarádům, kteří v té době byli na ostrově na dovolené, a jedna z kamarádek mi ihned nahlásila, že pokud celou věc zařídím, ona si jednu fenku kanárského podenka adoptuje. Za dva dny kamarádka odjela a já  vyrazila do Sary, během hodiny vybrala úžasně milou a něžnou osmiletou fenku Nastasii, poslala kamarádce fotky a popis a ona výběr odsouhlasila. Za dva týdny měla odlétat z ostrova má známá, která se nabídla s převozem, a tak 18. prosince 2009 přistál na pražské Ruzyni první lanzarotský kanárský podenco z Lanzarote. Nastěnka se ukázala být skvělou společnicí ke dvěma malým dětem, jorkovi i ostatním. V té době se už ozvala další rodina, která mou výzvu k adopci našla na stránkách Klubu faraonských psů, kde ji ochotně umístili. Jednalo se o mladý pár s malou holčičkou, krásnou barzojí dámou a dvěma kočkami. Felicidad, jak se kráska jmenuje, odcestovala na jaře roku 2010.

Právě přes tuto adopci se o mé činnosti dozvěděla v té době už velmi dobře zavedená organizace pro adopci chrtů-Greyhound Adoption Czech Republic a nenabídla mi nic menšího než opravdovou spolupráci. O plemeni i adopcích se začalo víc psát a mluvit a postupně jsme nacházeli více a více zájemců o některého z lanzarotských opuštěných podenků. Naši adoptovaní pejsci skvěle reprezentují svou rasu, ukázali světu, že podenco není pouze perro de caza (lovecký pes), ale také perro de casa (domácí pes :D).

Ačkoliv spolupráce s organizací skončila, rozhodly jsme se (já a úžasný mini holčičí tým), že adopce budou pokračovat. Založily jsme spolek Lanzpodenco, z.s. a nadále pracujeme s útulkem Sara, jejich výborné a čestné chování se nikdy nezměnilo a i oni stojí pevně za námi. V současné chvíli jsme zprostředkovatelé adopcí mezi zájemci a přímo útulkem, bereme na sebe zodpovědnost výběru správných rodin a také jejich informování o věcech spojených s adopcí. Nevozíme psy z jiných útulků ne proto, že jsou nám lhostejní, ale proto, že záruka toho, že nás útulek pravdivě informuje o zdravotním a psychickém stavu psa, že jsou psi opravdu očkovaní a zdraví, že pes letí v den, kdy je domluveno… je pro nás naprosto zásadní.

Myšlenka adopce podenků a její provozování by nikdy nemohla fungovat tak dokonale, nebýt mnoha úžasných lidí, kteří za svou pomoc nikdy nic nepožadovali. Práce kolem adopcí je mnoho, pracovní doba téměř nikdy nekončí, noční přílety jsou běžnou praxí a na čerpacích stanicích je jedno, zda jedete pro opuštěného psa 🙂 I přesto projekt roste. Na Lanzarote už nežiju, ale zanechala jsem za sebou skvělou náhradu v podobě dam Jany Novákové, Radky P., Mirky B. a dalších, v Čechách zase náš tým obohacují paničky již umístěných podenků 🙂 Obrovský kus práce odvedla a odvádí především Veronika Křimská (Habana), Lída Buchnarová (Dani, Luna a Tíma), Martina Hladká (Čenta a Rodrigo), Martina Sigmundová (dočaskování) a mnoho a mnoho dalších. Všem Vám, kteří toto čtete, patří obrovský dík!

(… vzpomínky z roku 2014)